Zrození "nového" šermu v zemi galského kohouta 1567-1650

S rozšířením tisku a rozvojem gravírování byly vydávány stále nové a nové ilustrované knihy věnující se problematice šermu. Díky tomu se šerm v 16. století stal novou uměleckou, literární a vědeckou disciplínou. Autoři prvních renesančních pojednání o šermu Marozzo (1536), Agrippa (1553), Fabris (1603), Capo Ferro (1610) byli, jak už jejich jména napovídají, především Italové. Není tedy divu, že první renesanční veřejné školy šermu byly založeny v Římě, Bologni, Neapoli a Veroně.

Francouzská aristokracie navštěvovala právě tyto školy, aby se zde učila novému "vznešenému umění", jak bylo tehdy šermu všeobecně přezdíváno. Tváří tvář tomuto úspěchu se italští mistři (maestri di scherma) rozjeli po Evropě, aby přenesli své znalosti ke dvorům cizích velmožů. V Anglii slavili obrovský úspěch, v Německu ovlivnili místní mistry, kteří postupně začleňovali do své výuky vedle šermu tradičním mečem i boj rapírem.

Ve Francii se usadili v Paříži poblíž budovy soudu, aby zde vyučovali novému umění, jehož kouzlu propadli i francouzští panovníci. Nejprve Karel IX., kterému dával hodiny šermu slavný italský mistr Pompeius, později jeho bratr Jindřich III., který rád trávil dlouhé chvíle v šermírně se svým zbrojním mistrem, jak jinak než Italem Silviem.

Konečně 7. 12. roku 1567 založil král Karel IX. svým výnosem Královskou šermířskou akademii (l'Académie des Maître en faits d'armes de l'Académie du roi). Jeho bratr Jindřich III. v roce 1585 jeho výnos potvrdil a navíc doplnil zpřísňujícím dodatkem. Pravidla pro vstup do Akademie však byla velmi přísná a ne každý se mohl stát jejím mistrem.

Šermířské umění se v 16. století stalo vědeckou disciplínou. Primárním zájmem většiny francouzských teoretických pojednání o šermu té doby pak byla především obrana, ve které měl být soupeř držen v šachu, až pak, když byly úspěšně odraženy jeho útoky, nastal čas pro protiútok.

Její členové, z počátku většinou původem z Itálie, se začali záhy hřát v královské přízni. Král jim udělil cenná privilegia i výsadu vyučovat šermu. Brzy se však stali předmětem závisti domácích mistrů, kterým přítomnost cizí konkurence nedala spát. Následkem toho nový král Jindřich III. v dodatku z roku 1585 rozhodl, že napříště mohou v rámci Královské šermířské akademie vyučovat pouze Francouzi.

Pravidla pro vstup do Akademie byla velmi přísná a ne každý se mohl stát jejím mistrem. Rozhodujícím pro kritériem přijetí bylo náboženství, přičemž platilo pravidlo, že jakékoliv jiné než katolické bylo nepřípustné.

Adept, který musel být doporučen nejméně třemi mistry, skládal i jistou formu zkoušky. Ta spočívala v tom, že uchazeč změřil své síly s ostatními mistry, které musel zasáhnout a sám mohl být zasažen pouze dvakrát. Bojovalo se tehdy obvyklými zbraněmi, ke slovu se tak dostaly rapíry, dýky či kombinace obojího, ale i archaický meč.

Přestože akademičtí mistři získávali díky výnosu krále nad výukou šermu ve Francii téměř monopol, existovali vedle nich i soukromí učitelé, kteří se věnovali výcviku šermu šlechtických ratolestí.

Za skutečného otce francouzské školy šermu je právem považován mistr Henry de Sainct-Didier, bývalý voják, který sloužil za okupace Savojska a Piemontu (1554-1555) zájmům francouzské koruny. Ze své touhy sloužit svému králi a uchovat své zkušenosti s bojem mečem dalším generacím, se vyznal ve své knize, která byla vydaná v Paříži v roce 1573.

Název jeho knihy by se dal přeložit jako "Pojednání o tajemstvích první knihy o samotném meči, otci všech zbraní, jimiž jsou kord, plášť, kruhový štít, puklíř, rondell, dvouruční meč a dva rapíry s vyobrazeními, včetně ručních zbraní pro obranu a útok a body, jenž mohou být provedeny jak při útoku, tak při obraně, velmi užitečné a prospěšné při výcviku šlechty a vyznavačů Marta, které je sepsáno exaktně, popořádku a tak, aby sloužilo při výcviku."Jeden výtisk pak osobně věnoval králi Karlu IX.

Práce tohoto mistra, původem nižšího šlechtice z Provence, je obecně považována za osvětové dílo. Stejně jako mnozí jeho současníci, i on vycházel z italské školy šermu (Gelli). Během své dlouhé vojenské služby uvykl především užívat meč a právem jej nazýval "otcem všech zbraní".

Meč byl v polovině 16. století stále ještě zcela běžnou a velmi oblíbenou zbraní hojně užívanou jak vojáky, tak profesionálními šermíři. Jeho dílo je současně také nejstarším, autorsky ověřeným, francouzským pojednáním o šermu v rámci vznikající tradice národní školy.

Mistr Sainct-Didier ve své knize jasně definoval geometricky rozvržený půdorys s očíslovanými otisky chodidel v přesném sledu po sobě jdoucích pohybů. Technický popis akcí byl v této knize zároveň doplněn 69 rytinami, které představují boj "Lieutenanta" (poručík) a "Prévosta" (asistent mistra) s meči. Sainct-Didier představil ve svém práci přehledný systém skládající se ze tří střehů (pozic zbraně), a to "la basse" s rukou nízko, "la moyenne" s rukou ve výši ramene a konečně "la haute" s rukou nad ramenem. Zásady a principy obrany popsal Sainct-Didier následně ve sledu odvet, skládajících se z technik bodů (vedených nejčastěji na obličej soupeře), dále pak útoků na tělo, nohy a předloktí soupeře.

Zavrhoval používání dýky v levé ruce a dával prostor šermu pouze samotným mečem. Sainct-Didier sjednotil různé šermířské poznatky v jeden celek, zavedl francouzskou terminologii a položil tak základy pozdějšímu věhlasu francouzské školy šermu.

Během 17. století se francouzský styl šermu rychle rozvíjel. Na rozdíl od ostatních národních šermířských škol, které postupně během tohoto století upadají (vyjma školy italské), se francouzští mistři těšili rostoucí přízni a všeobecné pozornosti i v zahraničí.

Její skutečný rozkvět však není v dobách Dumasových nesmrtelných "Tří mušketýrů", tedy kolem roku 1625, ale až o něco později. Na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. kvetlo veškeré umění, včetně vznešeného a váženého umění šermířského. Proto není divu, že i Královská šermířská akademie byla v tomto období na vrcholu vážnosti.

Šerm patřil vedle tance a jízdy na koni k hlavním a nezbytným dovednostem tehdejšího šlechtice, nesloužil jen pro ochranu cti, ale náležel k součástem tehdejší složité a propracované etikety. Mladý šlechtic, pokud chtěl uspět ve vyšší společnosti, proto musel toto vznešené umění dokonale ovládat.

Sám král Ludvík XIV., který zářil uprostřed svého dvora jako slunce, byl výtečným tanečníkem i obratným šermířem. S jeho vládou nastala "velká" doba, kdy se věhlas francouzské školy šermu začal šířit téměř po celé Evropě.

Jaroslav Vaculík, 2021.

Zdroje:

BRIOIST, Pascal, DRÉVILLON, Hervé, SERNA, Pierre. Croiser le fer : Violence et Culture de l'épée dans la France moderne (XVIe-XVIIIe siècle). Éditions du Félin, 1997.

DE L´ESTOILE, Pierre. Chronique aux règnes d'Henri III et Henri IV. Librairie des Bibliophile. Paris, 1878.

DARESSY, Henri. Archives des Maitres D´Armes de Paris. Paris, 1888.